Zrazena andělem

Co se děje, když násilí zaklepe a slušnost jde otevřít?

napsala Debra Anne Davisová

Paní učitelka W. nás rozsadila abecedně, takže jsem celou třetí třídu seděla vedle sadisty Hanka C. Každý den několikrát, když se učitelé nedívali, mě Hank bodal tužkou do ruky. Byl menší než já, takže jsem zhlédla na jeho rovné černé vlasy, on se na mě s křivým úsměvem podíval a píchal. Pích pích pích.

Často se zvedl a šel ke koši, aby si ořezal hrot tužky. V hrůze jsem seděla v lavici a poslouchala, jak se ten zvuk nese přes celou místnost a dobře jsem věděla, že se hrot nezaboří do papíru, nýbrž do mé kůže. Domů jsem chodila s malými šedými kolečky na levé ruce, některé měly uprostřed červenou tečku, střed Hankova terče. Vzpomínám si, že to bylo na levé ruce, protože se stále vidím, jak vedle něj sedím, mám na sobě outfit, ne šaty, ale outfit – ladily mi ponožky, pentle ve vlasech, dokonce i spodní prádlo – který mi připravovala maminka každé ráno. Dívám se na něj a doufám, že mě možná už nechá, prosím, už znovu ne a on na mne pohlédne (někdy ne – po čase v tom byl tak dobrý, že našel mé předloktí poslepu) a: pích pích pích. Pokaždé jsem doufala, že to neudělá a pokaždé to udělal.

Většinou jsem to přetrpěla. Prostě se to děje, nic s tím nemůžu dělat. Jednou po škole jsem se rozhodla, že takhle to dál nepůjde. Rozhodla jsem se, že jakmile to udělá znovu, řeknu to učitelce. Samozřejmě musím počkat, až si znovu začne. Cítila jsem úlevu.

Druhý den jsme ve škole měli za paní W. náhradu. Částečně mě odhodlání opustilo, ale ne docela. Hank se zdál být v lepší náladě než obvykle. Začal krátce po zazvonění, když jsme pracovali s učebnicí. Pích pích pích. Vstala jsem a šla dopředu, limetkově zelené šaty se otřely o kovovou šeď učitelčina stolu. „Hank mě pořád bodá tužkou,“ řekla jsem cizí učitelce. Můj hlas nezněl tak silně, jak jsem doufala. Znělo to jako šepot. Chtěla jsem znít rozzlobeně.

„Běž si sednout a řekni mi, když to udělá znovu,“ odpověděla. A tím to skončilo. Nikdy jsem znovu nedokázala jít těch pět metrů ke katedře a vybreptnout pravdu o chlapcově zločinu: Pořád mě bodá. I nadále jsem chodila každý den domů s bolestivými píchanci.

Myslím, že tím problémem bylo, že jsem na něj nebyla naštvaná. Když jsem to šla říci učitelce, můj hlas nebyl plný upřímné zloby, byl v něm ostych. Nechtěla jsem ji obtěžovat. Možná jsem nechtěla, aby byl Hank potrestán. Možná jsem si myslela, že si to zasloužím. Možná se to nezdálo být tak neobvyklé. Třebaže nikdo jiný neodcházel každý den s bodanci na těle, možná je právě tohle mým životním údělem.

Je mi 25 let. Jsem sama ve svém bytě. Slyším klepání. Otevírám a vidím obličej, který neznám. Ten muž mě děsí, ale nevím proč. Mou první myšlenkou bylo zavřít dveře. Ale zastavila jsem se: Tohle se přece nedělá. Je to nezdvořilé.

Dovnitř ho nezvu, ale zničehonic tlačí do dveří a hrne se do pokoje. Nechci, aby šel dál, ale on nečekal na pozvání. Přetlačuji se s ním o dveře, ale netlačím moc silně, mám na paměti, že není zdvořilé někomu praštit dveřmi před nosem.

Je uvnitř. Zabouchne za sebou a tlačí mě ke zdi. Říkám si: Je velmi hrubý. Vědomě činím rozhodnutí: Když je ke mně hrubý, je v pořádku, abych se chovala také tak. Sahám po klice, chci otevřít dveře, vypakovat ho ven a prásknout mu dveřmi před nosem, teď je mi jedno, že se to nedělá. Upřímně řečeno, neodstrkuji ho příliš odhodlaně. Rozhodla jsem se být také hrubá, ale nedokázala jsem k tomu sebrat dostatek sil.

Nebo jsem si možná uvědomila, že už je to zbytečné. Je silnější než já, předpokládám, že muži jsou vždy silnější. Nemám šanci odstrčit ho. Nemám šanci, dokud se skutečně nenaštvu. A já jsem naštvaná jen trochu.

Navzdory tomu, že jsem se nebránila příliš silně, on je naštvaný na mě. Vím proč: proto, že jsem k němu byla hrubá. Cítil se dotčený. A já se trochu styděla.

Velmi snadno jsme se vžili do nových rolí, dva lidé, kteří se nikdy nepotkali, dva lidé vychovaní stejnou kulturou, muž a žena. A teď násilník a oběť znásilnění.

Jednou jsem se zeptala svých studentů, prváků na vysoké škole, na dvě otázky: Co z toho, jenž vás rodiče naučili, budete učit i své děti? A co z toho, co vás naučili, děti učit nebudete?

Jedna dívka odpověděla: „Rodiče mi vždy říkali, abych byla na všechny hodná. To své děti učit nebudu. Není vždycky dobré být na každého hodná.“

Byla tak mladá a pochopila to. Tak proč to mně trvalo tak dlouho?

Psát tohle mě trochu rozčiluje. Sedím u počítače a hodiny rozepisuji, jaké je to být znásilněna a jak jsem se cítila a jsem u toho nervózní a nedokážu se soustředit. Je to jak tím, že piji tolik silné kávy, tak tím že s každým dalším řádkem si to prožívám znovu.

Usoudila jsem, že si potřebuji znovu přečíst Virginii Woolfovou. Někdy si sama pro sebe dělám poznámky - „anděl“ nebo jen „Woolfová“ si naškrábu na cáry papíru na pracovním stole a do kapsy na přední straně batohu, abych si šla tu knihu koupit, knihu, v níž je anděl. (Měla jsem pocit, že se tam během mého psaní vznáší, viděla jsem i barvu a vzor jejích vlajících šatů.)

“Co by mohlo být snazší než psát články a za výdělek si kupovat perské kočky? Ale počkejte chvilku. Články musí o něčem být. Můj, pokud si vzpomínám, byl o románu jednoho slavného muže. A když jsem tu recenzi psala, zjistila jsem, že než začnu psát kritiku knihy, musím bojovat s jistým přízrakem. Byl to přízrak ženy a když jsem jej začala lépe poznávat, pojmenovala jsem ji po hrdince slavné básně „Anděl v domě“. Byla to ona, kdo při mém psaní vstupoval mezi mne a papír. Byla to ona, kdo mě vyrušoval a plýtval mým časem a kdo mě tak mučil, že jsem ji nakonec zabila.“

- „Professions for Women“; Virginia Woolfová (1931)

Byla tam televize. Běžely reprízy I Love Lucy a The Flintstones. I Dream of Jeannie. Bewitched. Nemohu ani pomyslet na pořady svého dětství, jejichž hlavní hrdinka byla chytrá, sebevědomá a respektovaná okolím. Já a moje sestra jsme ležely na břiše, hlavy podepřené huňatými polštáři s leopardím vzorem, hodiny jsme tupě sledovaly všechno, co dávali.

Samantha byla chytřejší než Darrin, to bylo jasné, ale svou inteligenci skrývala stejně jako magické schopnosti, které Darrin neměl a které ho rozčilovaly. Samanthina matka, Endora, užívala svého daru sebevědomě a vkusně, ale hodně žvanila, nosila světle zelené rozevláté šaty a příliš mnoho make-upu, byla to typická tchyně. Chtěla jsem být jako Samantha a ne jako Endora a naučila jsem se to.

Samozřejmě to není nic nového, všichni kolem sebe vidíme spoustu sexistických stereotypů. Ale jen proto, že vidím, chápu a věřím, že něco není skutečné, že to není realita, to ještě neznamená, že se něco takového navždy nestane mou součástí.

(Barbara Edenová v tom pořadu oslovovala Larryho Hagmana „Pane“. Kolikrát jsem to jen slyšela?)

„Máš ho velkého,“ říkám. Zvedám hlavu. Usmívám se. Proč to říkám? Už tehdy jsem to nechápala. Sice je velký. (A naneštěstí mi ho za pár minut strčí do zadku.) Ale já jsem se mu chtěla vlichotit, aby mi neublížil tak, jak zamýšlel. Ano, snažím se s ním flirtovat. Četla jsem o flirtování, jak funguje a co dokáže. (Lidé vás pak mají rádi, dělají pro vás první poslední, dobře se k vám chovají.) Byla to dovednost, na které jsem pracovala. A teď ji využívám. Abych si zachránila život. (A ono to fungovalo! Samozřejmě pokud se mě nerozhodl především zabít.)

Podíval se na mne dolů a hrdě se usmál (nahá klečím na kolenou, opírám se o svou postel, ruce mám svázané za zády a hlavu v jeho rozkroku).

“Vy, kdož patříte k mladší a šťastnější generaci, jste o ní asi neslyšeli – asi nevíte, co je Anděl v domě zač. Co nejstručněji ji popíši. Byla velmi soucitná. Neuvěřitelně okouzlující. Zcela nesobecká. Excelovala ve všem, co patřilo k rodinnému životu. Každý den se obětovala. Když bylo k jídlu kuře, stačily jí pařáty, když byl v místnosti průvan, sedla si do průvanu. Zkrátka byla taková, že nikdy neměla vlastní názor nebo přání, naopak vždy souhlasila s názory a přání ostatních.”

Předtím, když mi stahoval džíny, se stalo tohle: Klekl si za mne, zezadu mne objal, aby dosáhl na poklopec a tahal za něj, dokud se knoflíky nerozepnuly. Pak se kousek odplazil, u kotníků mi chytl džíny a začal je stahovat dolů – hloupý způsob, jak někomu sundat kalhoty, ale já jsem neřekla nic.

Měl s tím trochu problém, protože kalhoty nesklouzly hladce dolů, jak si zřejmě představoval. Zatahal za ně a pak s nimi začal škubat. „Nebraň se!“ zavrčel na mě. Tohle mě naštvalo. „Já se nebráním!“ Ohradila jsem se. A nebránila se. Jak si to dovoluje? Myslím tím takhle mě nařknout. Z toho, že bych se bránila.

“Především – musím to tak říci – byla čistá. Její nevinnost dominovala její kráse – její zardění jí dodávalo na půvabu. Za dnešních dnů, za vlády královny Viktorie, má každý dům svého Anděla. A když jsem se jala psát, střetla jsem se s ním při prvních slovech. Stín jejích křídel padl na mou stránku, v pokoji jsem slyšela šelest její sukně. Jakmile jsem vzala pero, abych psala o románu od slavného muže, vklouzla mi za záda a zašeptala: „Drahá, jsi mladá žena. Píšeš o knize, kterou napsal muž. Buď mu nakloněná, láskyplná, lichoť mu, lži. Užij všeho umění a nástrah vlastních něžnému pohlaví. Nikdy nikoho nenech věřit, že máš vlastní názor. A především buď čistá.“

Znásilnění se mnou udělalo jednu věc: Zapříčinilo, že jsem někdy hrubá na cizí lidi. Ne ale ze zloby, nýbrž ze strachu.

V době znásilnění mi bylo 25 let. Teď je mi 35. Tohle se stalo minulý týden.

Byla jsem v kavárně a četla si učebnici pro třídu, kterou učím. Po chvíli jsem si dala pauzu a odnesla svůj prázdný šálek na pult. U pultu čekal nějaký muž na své pití. „Co čtete?“ zeptal se. Na tváři se mu rozhostil úsměv, přátelský úsměv. Nebyl nijak podezřelý, choval se mile. To jsem vycítila. „To je učebnice,“ odvětila jsem. Dívala jsem se do země, už ne jemu do očí.

„Aha. Na jakou hodinu se připravujete?“

„Na hodinu, kterou vyučuji.“ Řekla jsem. Ale ne.

„Kde učíte? Na ________ škole?“

„Ne,“ rázně jsem odvětila a zkusila se trochu usmát. Cítila jsem se nervózní, pod tlakem. Věděla jsem, že rozhovor neskončil, ale prostě jsem se otočila a odešla ke svému stolku. Zůstal stát u pultu, nejspíš mě sledoval odcházet a říkal si, proč jsem mu neodpověděla, proč, navzdory nepsaným společenským pravidlům, jsem alespoň neukončila konverzaci milým slovem nebo pokývnutím. Ale neexistuje způsob, kterým bych mu (nebo vám) dokázala říct, kde učím nebo co učím nebo cokoliv víc osobnějšího. A není způsob, jak bych mu to zdvořile vysvětlila, po celou dobu jsem byla příliš nervozní. Ovšem, že jsem na něj nebyla naštvaná, jen jsem se trochu bála. A právě tam v té kavárně jsem cítila přítomnost svého anděla, šustění její sukně: „Buď mu nakloněná,“ kárala mě sladce. „Buď láskyplná. A čistá.“ Nedokázala jsem být zdvořilá a cítila jsem se provinile.

I když jsem neměla dočteno, posbírala jsem si věci a odešla z kavárny.

Obrátil jsem se na ni a chytil ji za krk. Ze všech sil jsem se snažil ji zabít. Mou omluvou, pokud bych stanul před soudem, by bylo, že jsem jednal v sebeobraně. Pokud bych ji nezabil, zabila by ona mě.

Když bylo po všem, sehnul se, aby přikryl ručníkem mé zakrvácené tělo. „Byla jsi nádherná. Nemohl jsem odolat,“ řekl mi.

A tehdy jsem se poprvé v životě necítila polichocena komplimentem ke svému vzhledu. Proč, říkala jsem si v té chvíli, jsem se rozhodla být hezká – nebo milá, nebo dobrá? Komplimenty nic neznamenají. Nebo hůř, komplimenty znamenají právě tohle. Co dobrého mi takový kompliment může přinést?

“A proto, kdykoliv cítím stín jejích křídel či jas svatozáře dopadnout na stránku, beru kalamář a házím jej na ni. Těžce zemřela. Její fiktivní povaha jí dobře posloužila. Je mnohem těžší zabít přízrak než skutečnost.”

Já jsem ji nezabila. Zatím. Možná se musím sebrat a hodit po ní kalamář. Hmm, zajímalo by mne, jak by reagovala na letící laptop. Dovedu si představit, jak po ní házím tu pětikilovou černou krabici (vím, že je vpravo v rohu u stropu). Lehce trhá světlou modř hrubé bavlny sahající ke kotníkům (přes ni má dlouhou bílou krajkovou zástěru uvázanou v pase). Počítač se tříští o místo, kde se stěna stýká se stropem a ona padá na koberec. A potom? Je mrtvá. A co cítím? Vinu? Úlevu? Inu, nemyslím si, že si chci naplnit kapsy kameny a vstoupit do řeky. (Zabila Woolfová doopravdy svého anděla? Nebo to byl anděl, kdo zabil ji?)

Co chci vědět, je: Jestli budu znovu fyzicky napadena, budu bojovat o svůj život? A budu bojovat z oprávněného hněvu, nebo z nejistého strachu?

Co potřebuji vědět, je: Je anděl opravdu ten, kdo musí zemřít?

„Hádám, že mě za tohle čeká dvacet let za mřížemi,“ říká a mává na mě přes pokoj.

Dvacet let? Jen za tohle? Jen za to, že mi tohle udělal? Dvacet let je opravdu dlouho.

Ve skutečnosti dostal pětatřicet let. Přesto, že přiznal vinu. Policie, právníci, soudce – stát, právní systém – dokonce i on, zločinec, který mě znásilnil, si myslel, že si zaslouží strávit desítky let ve vězení za to, co mi udělal. Proč ne já?

(Vyšlo v listopadu/prosinci 2004 v Harvard Review #26. Přeloženo z originálu dostupného na: http://www.utne.com/community/betrayed-by-the-angel.aspx)