Počátek bojových umění se tradičně datuje dávno před náš letopočet. Nejznámější bojová umění však znají svou historii včetně datace vzniku. Za „matku“ všech bojových umění se velmi často považuje čínské kung-fu, které se již v oblasti bojových umění, stejně jako lidského povědomí obecně, stalo pojmem. Každý si dovede představit alespoň něco, jen těžko bychom hledali někoho, komu slovní spojení kung-fu absolutně nic neříká. Tomuto fenoménu vděčíme především díky medializaci a zpopulárnění kung-fu pomocí filmů a knih, a stejně tak škol čínského bojového umění, které od 20. století můžeme hledat i v západním světě, což do té doby nebylo možné. Bojová umění, jako neodmyslitelná součást východních tradic a kultur, mají hodně co nabídnout a proto jsou druhým nejčastějším zájmovým odvětvím na světě (prvním je přirozeně fotbal). O tom, co vše bojová umění cvičencům přinášejí, lze vést dlouhé debaty. Obecně ale můžeme říci, že jejich kouzlo a význam tkví v jejich způsobu vedení člověka na cestě životem a to prostřednictvím zdokonalování jeho těla, schopností jak fyzických tak psychických, trénování jeho vůle, odhodlání, vytrvalosti, lásky, zdravého úsudku, síly jak tělesné tak mravní a posilování jeho duše. Za možnost učení se bojovým uměním vděčíme, spíše než filmům, lidem, kteří prosadili možnost tréninku všech lidí. Není žádným tajemstvím, že bojová umění byla ve většině oblastech světa určena pouze některým společenským vrstvám, případně úzké skupině vyvolených a zasvěcených (v Japonsku byli vyvolenou třídou šlechtici samurajové, v Číně nacházíme různé kláštery zasvěcené tréninku bojových umění, například Shaolin). Nejznámější a bezpochyby jednou z nejdůležitějších postav dějin, které se zapsaly do povědomí lidí tím, co dokázaly, je v tomto směru Bruce Lee, který neváhal bojovat proti čínské komunitě v USA, které se nelíbil jeho sen učit bojovým uměním i lidi Západu. Naštěstí se mu podařilo spor vyhrát a přinést mnoha milionům hledajících jejich způsob vyjádření sebe sama a nalezení cesty jejich života. Za jeho obětavost, vytrvalost, sílu, myšlenky a sen ukázat krásy čínské kultury i nám, „Zápaďanům“, jsme mu nesmírně vděční držíme v úctě jeho památku.

Za počátek vzniku čínského kung-fu se považuje příchod indického svatého muže Bódhidarmy (čín. Ta-mo), 28. následníka indického prince a nejdůležitější postavy buddhismu Siddhárty Gautamy (pozn: „Buddha“, jak bývá Siddhárta označován, znamená „Osvícený“). Bódhidarma přišel okolo roku 520 našeho letopočtu do Číny s představou rozšiřování nového náboženského směru chan-buddhismu, který se později stal základem japonského zen-buddhismu. Bódhidarma však někdejším čínským císařem (Liang Wu-ti) nebyl pochopen a odebral se do hornaté severočínské provincie Henan (Che-nan, Honan) k meditacím. Tam narazil na starý buddhistický klášter Shaolin (v překladu „Mladý les“) obývaný několika málo mnichy. V tomto klášteře podle legendy dlouhých devět let v kuse meditoval. Podle legendy během meditací usínal a ze samého vzteku si uřízl obě oční víčka, z nichž vyrostly dva čajovníky, ze kterých si později mniši dělali čaj proti únavě. Po meditacích se rozhodl pozvednout klášter Shaolin na vyšší úroveň a začal zde vyučovat chan-buddhismus. Protože byl ale rozhořčen špatnou fyzickou kondicí mnichů, učil je starým indickým dechově svalovým cvičením, která je měla rozvíjet po tělesné stránce. Jako součást zlepšování kondice, a v reakci na častá loupežná přepadení v tamějších lesích, je začal vyučovat také bojové techniky indických systémů Varma Kalai a Kalaripayattu. A právě zde můžeme hledat počátky starého čínského kung-fu. Je fascinující, že se klášter Shaolin dostal na takovou úroveň, že jeho popularita dosahovala už v době středověku po celé Číně a shaolinské bojové umění bylo považované za zdaleka nejlepší. Musíme připomenout, že na rozdíl od Japonska se bojovým uměním učili všichni, bez rozdílu pohlaví nebo společenského postavení. V každé vesnici existoval alespoň jeden učitel, který vyučoval na návsi vesničany jak se ubránit lupičům v lesích a zároveň jak zlepšovat svoje tělo, dech i zdraví. Nutno podotknout, že i ženy mají v čínských bojových systémech své místo, dokonce několik stylů i vytvořily (např. wing chun). Samotných stylů kung-fu existuje nepočítaně. Některé už dávno zanikly, některé vznikají smíšením již existujících, některé si vytváří svoje nové principy a jiné jsou (údajně) stále drženy v tajnosti a my nemáme přístup k jejich technikám. Tato rozmanitost stylů je dána několika faktory. Musíme brát v potaz jednak období, v nichž vznikala, protože v každé době se používaly jiné zbraně, znalosti anatomie a vlastností těla byly na různé úrovni a s tím vším bylo zacházeno. Dále pak každá oblast měla své specifické prvky a typy bojových stylů, které souvisí s přírodními podmínkami oblasti. Většinou se bojová umění v Číně rozlišují na severní a jižní. Severní jsou typické svými nízkými postoji, vysokými kopy, přeskoky, akrobatickými variacemi a pohyby náročnými na prostor, neboť rozlehlé pláně a horské hřebeny toto pojetí dovolují. Na druhou stranu oblasti jižních čínských džunglí a neprostupných lesů si žádaly důslednější práci rukou, jednoduchost technik a rychlost jejich provedení. Ne nadarmo v Číně panovalo rčení „severní noha, jižní pěst“. Je třeba zmínit fakt, že Shaolin se stal bojovým centrem až v období dynastie Sung (960-1279), kdy se do Číny dostaly nové zbraně z Tibetu a Nepálu a bylo nutné reagovat na zvýšenou kriminalitu a možnost napadení. V této době se z shaolinských mnichů stávají válečníci, jaké si představujeme. Do tohoto období se věnovaly především jemnějším formám sebeobrany a povětšinou rozvoji svých duchovních kvalit. Od období Sung se začali věnovat zabijáckým formám tréninku, cvičením se zbraněmi a mnoha formám boje. Shaolin po dlouhou dobu fungoval také jako „tavící kotlík“ bojových umění, kde se setkávali různí mistři a snažili se zde vyměňovat své poznatky a vědomosti a navzájem se tak obohatit. Ze Shaolinu pochází ono známé pojetí „pěti zvířat“, neboli pěti shaolinských zvířecích stylů. Tyto styly byly vytvořeny na základě pozorování pohybů zvířat a jejich napodobování a chování v boji. Cvičenec takového stylu si musí osvojit nejen pohyblivost zvířete, ale zároveň jeho mentalitu a přístup k boji (agresivitu tygra, lstivost hada..). Těchto pět zvířat zahrnuje draka, tygra, hada, leoparda a jeřába. Každý mnich si svůj styl vybíral na základě svých tělesných předpokladů. Kromě tradičních pěti zvířat se ale po celé Číně učilo i mnoho jiných stylů napodobujících zvířata (opice, jelen, medvěd, pes), obrazů z přírody (padající list, voda, věčné jaro) nebo náboženské systémy (box pěti trigramů). Za nedílnou součást bojových umění nejen Shaolinu je třeba připomenout také formy meditace, ať už buddhistického nebo taoistického pojetí, tak také formou pohybu taichi (tchaj-ťi chuan). Tento systém jednoho z nejstarších umění Východu vychází z přirozeného taoistického střídání protikladů (stažení-napnutí, nádech-výdech) a projevuje se pomalými pohyby celého těla, hlubokými postoji a klidným, vyrovnaným dechem. Jde o práci s vnitřní energií chi (jap. ki), která udržuje v harmonii tělo a mysl a tím posiluje duši. Cvičenci jsou vedeni ke klidu a míru. Na mistrovské úrovni je možné taichi využívat také jako prostředek sebeobrany. Je možné ovládat energii soupeře a tím pracovat s jeho tělem, zdravím, případně i životem. Taichi vede díky svému charakteru k prodloužení života a posílení zdraví, včetně dobré fyzické kondice v pozdějším věku. I dnes je možné v Číně (a nejen tam) pozorovat desítky většinou starších lidí, jak si každé ráno v parku opakují svoje sestavy a „meditují v pohybu“ za zvuků hudby. Vedle jógy se stává taichi čím dál oblíbenější také na Západě, kde se jím většinou ženy snaží zlepšit své fyzické zdraví a dodat si vitalitu a pocit štěstí a uvolnění. Styly typu taichi jsou nazývány „vnitřními“ styly, neboť u nich nejde o bojovou podstatu věci, ale o práci s vnitřní energií, která prostupuje naše tělo i okolí a vše udržuje v harmonickém souznění. V souvislosti s vnitřními styly nemůžeme opomenout styl chi-kung (qi-kung), který je součástí většiny „vnějších“ stylů. Jeho význam tkví v používání energie chi nejen k uzdravování a hledání cesty, ale zároveň v jejím aktivním zapojení do bojových technik. V případě prudkého uvolnění energie během úderu z pěsti dochází k mnohem silnějšímu nárazu do soupeře, čímž je možné ho odmrštit až několik metrů daleko (což demonstroval Bruce Lee svým „jednopalcovým“ úderem). Zároveň může v tomto ohledu chi sloužit jako polštář, do nějž se vstřebá úder přijímaný a tím je omezen destruktivní účinek na vlastním těle. Samotný styl chi-kung je pravděpodobně jedno z nejstarších bojových umění vůbec. Obsahuje pohyby, které jsou vykonávány pomalu a staticky a v kombinaci se správným dýcháním vedou v dlouhodobém rozsahu k posílení energetických drah v těle člověka.

Samotný klášter Shaolin byl během svého působení několikrát vypálen a znovu obnoven. To svědčí o nesmrtelnosti bojových umění. Ačkoliv měl silné slovo a byl chován v úctě i na císařském dvoře, měl několik problémů s vládnoucími dynastiemi. Většinou to byla právě čínská armáda, kdo klášter ničil. Během jednoho ze zničení údajně uteklo pět mnichů, kteří prý založili tajnou čínskou mafii, tzv. triádu. Ve dvacátém století došlo díky rozvoji filmového průmyslu a aktivního přispění čínských učitelů ke značné popularizaci kláštera. Paradoxně to však znamenalo jeho zkázu. Ačkoliv fyzicky klášter stále existuje, stal se jen pomníkem, připomínkou dávného odkazů bojových mistrů. V současné době je to významné turistické letovisko, kam se valí davy fanoušků bojových umění z celého světa. Samotné tradiční kung-fu zde již také nenajdeme. O to se zasloužila tamější komunistická vláda, která se postarala o zrušení výuky bojové formy kung-fu. To, co dnes můžeme v chrámu (a většině filmů) pozorovat, je moderní čínské wushu. Ačkoliv výraz wushu znamená v překladu bojové umění, jedná se o soubor akrobatických, gymnastických a dalších esteticky přitažlivých prvků, z nichž se však vytratila bojová aplikovatelnost. Učitelé tradičních, a tudíž bojových, umění se za vlády Mao-ce-tunga rozprchli do světa, kde jim nikdo nebránil v šíření jejich učení. Wushu sice postrádá bojovou hodnotu, ale jako sport je velmi oblíbené po celém světě. Vede k vysoké kondici cvičenců a uvažuje se o jeho zařazení mezi olympijské sporty. Je třeba poznamenat, že wushu se většinou skládá pouze z akrobatických prvků a moderních sestav, včetně sestav se zbraněmi.

Život mnichů Shaolinu byl plný dřiny, odříkání a potu. Kromě nesmírně náročného tréninku se učili buddhistické sútry, meditace, filosofii, práce na poli a základy bylinné léčby, akupunktury a způsobů přežití z přírodních surovin. Byly jim odebrány všechny jejich pozemské majetky, resp. nesměli nic vlastnit. Jediné, čím mnich disponoval, bylo jeho oranžové roucho, potřeby na holení a zbraně, se kterými cvičil. Není žádným tajemstvím, že při příchodu do chrámu si museli na znamení oproštění od materiálních statků oholit hlavu a postupně jim byly do hlavy vypalovány jizvy (9) na znamení příslušnosti k řádu. Trénink mnicha trval mnoho let. V tradičních čínských uměních neexistovaly barevné pásy tak, jak je známe z modernějších stylů, především japonských. Jediné rozdělení bylo žák a mistr. A pak velmi vážený velmistr, případně opat kláštera. Na konci tréninku každého mnicha čekala náročná zkouška. Mistrem se mohl stát jen v případě, že v souboji porazí svého mistra (učitele). Existují i příběhy o tzv. „komnatě dřevěných panáků“. Mělo jít o temnou chodbu na pozemku kláštera, kterou musel zkoušený mnich projít a bránit se starším studentům, případně mistrům, kteří na něj postupně v přítmí útočili. V případě, že se ubránil, a prošel až na konec, čekala ho poslední zkouška vůle a síly a zároveň završení jeho tréninku. Předstoupil před velkou kovovou káď, která měla po stranách reliéfy draka a tygra, symboly Shaolinu. Tato káď byla naplněna vařícím kadidlem (nebo olejem) a byla rozžhavená. Mnich ji musel pevně sevřít ze stran předloktími, čímž se mu do rukou vypálily oba reliéfy a jeho trénink byl oficiálně považován za ukončený. Tím se stal mistrem a dál se věnoval tréninku mladých.

Shaolin však není jediným významným klášterem bojových umění v Číně. Je nejvýznamnějším pouze na severu. Jihu v tomto směru dominuje, a vždy dominoval, taoistický klášter Wu-tang (Wu-dang). Ten proslul především svým typickým jižním stylem Hun Gar (Hun Kar), který vznikl smíšením stylu bílého jeřába se stylem tygra. Elegantně se zde mísí agresivní a tvrdé pohyby tygra s plynulými a přímými pohyby jeřába.

Třetím klášterem, v Číně známým, je u nás ne tolik v povědomí vedený Wah-lum v provincii Šan-tung. Tento klášter stál za vznikem a rozšířením jednoho ze známých zvířecích stylů a totiž stylu kudlanky nábožné. Existuje několik pověstí, jak styl vznikl. Nejznámější z nich vypráví příběh mladého cílevědomého bojovníka, který se rozhodl porazit mnichy se Shaolinu pomocí svého bojového umění. Když však byl velice snadno poražen, uvědomil si, že jeho styl není ten správný a snažil se vymyslet styl nový, kterým by mnichy předčil. Pověst říká, že dlouho nemohl najít inspiraci až jednoho dne uviděl kudlanku nábožnou, jak ustupuje před kolem pomalu jedoucího vozu. Kudlanka postupovala dozadu a výpady svých končetin se i během ústupu snažila útočit na kolo. Tyto pohyby si mladík zapamatoval a po dlouhém tréninku se opravdu dokázal postavit ctihodným mnichům. Ať je pravda jakákoliv, je dnes styl kudlanky nábožné velmi známý všem bojovým umělcům.