Jdi na obsah Jdi na menu
 

Právní stránka sebeobrany

17. 7. 2014

 Právní stránka sebeobrany

 

Mezi lidmi je rozšířeno plno polopravd, omylů a mýtů o právu na sebeobranu. Jakožto zájemci o bojová umění a schopnosti bránit se bychom měli znát legální úpravu tohoto problému, proto se tomuto tématu bude věnovat následující článek.

Je asi velmi naivní myslet si, že je stát schopný zajistit občanům stoprocentní ochranu před pácháním trestné činnosti. Dojezdová doba policejní hlídky se pohybuje kolem deseti minut, tudíž je během přepadení, které se seběhne během několika vteřin, případně minut, zcela neefektivní. Stejně tak navzdory všeobecně panujícímu dojmu, že žijeme v civilizované společnosti, kde násilí nemá místo, sledujeme denně prostřednictvím médií, že tomu tak není. Protože si je stát vědom tohoto svého neduhu, dává občanům možnost beztrestně se podílet na udržování veřejného pořádku a ochraně jejich zájmů. Instituty trestního práva, které upravují možnost občanů odvracet útoky na zákonem chráněné zájmy se souhrnně označují jako „okolnosti vylučující protiprávnost“. Pro naše účely je nejdůležitější vysvětlit si ten nejvíce diskutovaný a totiž institut zvaný „Nutná obrana“. V Trestním zákoníku je možné jej nalézt v ustanovení §29, kde je jeho nejjednodušší definice:

 

Nutná obrana

(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

 

Do běžné řeči lze tento paragraf přeložit tak, že jednání, které má charakter trestného činu (napadení, ublížení na zdraví, zabití...) může být ponecháno bez trestu, pokud jím občan odvrací útok na hodnoty, které jsou chráněné zákonem (myslí se tím život, zdraví, majetek). V takovémto případě vyjde občan bez trestu, neboť prakticky napomáhá celému právnímu systému státu v udržení pořádku, přirozeně také brání sám sebe a svá základní práva (právo na život a majetek jsou obsažena v Listině základních práv a svobod, čili není možné je libovolně odepřít). Nicméně jak vidíme ve druhém odstavci, obrana musí stále zůstat přiměřená. Je to prevence, kterou stát nasazuje proti zneužívání tohoto institutu. Navzdory tomu nemusí jít nutně o omezení našeho práva bránit svou integritu. Pokud by občana zákon tímto způsobem omezoval, stál by sám proti sobě, neboť by mu lidé nedůvěřovali a v obavě z trestního postihu by páchání trestné činnosti nečinně přihlíželi, případně si ji nechali líbit (což se bohužel děje). Protože ale nikdo nemá povinnost snášet zásahy do svých práv, pokud není v zákonech uvedeno jinak (například právo na osobní svobodu může být omezeno v souvislosti s nástupem do vězení), je všem ponechána svoboda se bránit.

 

Nejčastější omyly v souvislosti s Nutnou obranou

 

Zde si musíme zmínit nejčastější omyly, které se v souvislosti s Nutnou obranou, jediným legálním způsobem jak sami sebe můžeme chránit před zásahy jiných osob, objevují. První z nich je rozhodně otázka přiměřenosti útoku, která je uvedena ve druhém odstavci definice. Mnoho lidí si myslí, že přiměřenost útoku znamená, že obrana musí být stejné intenzity jako útok. Takováto úprava by byla absolutně neefektivní, můžeme si představit situaci, kdy člověk dostane od útočníka facku, načež by se on sám mohl bránit pouze oplacením facky. Možná by to vypadalo vtipně, rozhodně je to k ničemu. Nutná obrana umožňuje použít vyšší intenzitu obrany, jedině tak je možné efektivně odvrátit útok. Dokonce není ani nezbytné vynaložit nejmenší účinnou intenzitu obrany, jinak řečeno, pokud se bráníme, nejsme omezováni při použití síly, pouze je třeba dodržet zásadu, že „obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená“. V praxi to tedy může vypadat tak, že při napadení nožem se smíme bránit střelnou zbraní. Je totiž povoleno jednat v dané situaci tak, aby byl útok odvrácen a protože se bere v úvahu okamžitý stav mysli napadeného (stres, strach, úlek, afekt..), je možné využít všechny prostředky v dané situaci. Pojem „subsidiarita“ označuje v našem kontextu snahu snížit způsobenou újmu co nejvíce je to možné. Plno lidí se mylně domnívá, že v Nutné obraně je subsidiarita vyžadována. Je to způsobeno tím, že existuje další okolnost vylučující protiprávnost, tzv. Krajní nouze, kde se ale neodvrací útok, nýbrž nějaké riziko nebo nebezpečí,. Tam je vyžadováno, aby způsobená škoda byla co nejnižší, nicméně pro otázku sebeobrany není většinou Krajní nouze podstatná.

V souvislosti se zmíněnými zbraněmi je třeba uvést na pravou míru další omyl, který mezi veřejností převládá a totiž představa o nějaké kategorizaci zbraní, takzvaná „proporcionalita“. Že není možné se proti útoku neozbrojeného člověka bránit použitím zbraně. Existují konkrétní případy, kdy se žena bránila nožem proti útoku svého opilého partnera. Z okolností bylo patrné, že měla oprávněný strach o svůj život a život svého dítěte a že jednala tak, aby útoku zamezila. Útočník zemřel na místě a žena potrestána nebyla. V soudní praxi se vždy posuzuje případ od případu, zda byla obrana přiměřená. Proto lze považovat za přiměřenou obranu teleskopickým obuškem proti napadení několika neozbrojenými útočníky nebo obranu nožem proti útoku podstatně fyzicky silnějšího člověka. Vždy se při posuzování berou v úvahu okolnosti (fyzické proporce obou účastníků, prostředí, pověst útočníka, motiv útočníka, zběhlost v bojových sportech...). Samozřejmě bude soudu sympatické, pokud použijeme menší sílu, případně se zbrani vyhneme, nicméně v případě důvodné obavy o svůj život je možné útočníka usmrtit. Za zmínku stojí také fakt, že v případě více útočníků je možné použít Nutnou obranu proti kterémukoliv z nich, nejen proti hlavnímu. Pozor však na to, aby námi prováděná obrana skutečně proběhla proti člověku, který ke skupince útočníků patří.

Zmiňme si další dvě nejasnosti a velmi časté chyby ve výkladu nutné obrany. Jak definice říká, odvrací se „přímo hrozící nebo trvající útok“. Jak si tyto dva pojmy vysvětlit? Trvající útok je poměrně srozumitelný. Smíme se bránit proti jednání, které směřuje proti zdraví, životu či majetku ve chvíli, kdy toto jednání probíhá, tzn. je zde „místní a časová souvislost“. Není proto možné bránit se přepadení, které již proběhlo (například tím, že o týden později útočníka poznám a dám mu pěstí), stejně tak se nelze bránit jinde, než k útoku došlo. Problém je v pochopení „přímo hrozícího útoku“. Není naší povinností čekat, až útok sám přímo započne. Z logiky věci i soudní praxe je patrné, že jsou situace, v nichž je nesmyslné čekat na započetí útoku, neboť toto by obránce neúměrně znevýhodnilo a k obraně by nemusela již být příležitost. V situaci, kdy nás obestoupí skupinka podezřelých individuí a znemožní nám pokračovat v cestě, můžeme již reagovat (bráníme se omezování vlastní osobní svobody). Pokud se před námi objeví člověk, který s nožem, pistolí, tyčí (…) požaduje naši peněženku, smíme reagovat, stejně jako v situaci, kdy u stolu naproti sedící člověk vyhrožuje napadením, smíme reagovat již v okamžiku, kdy se zvedá, aby svůj úmysl vykonal. Musíme si uvědomit, že nutná obrana může mít často smysl pouze v případě, že budeme reagovat včas. Reagujme tedy ve chvíli, kdy je nám z okolností patrné, že napadení „přímo hrozí“, zkrátka když je střet nevyhnutelný. Zákon neukládá povinnost čelit ohrožení našich zájmů, ani před nimi utíkat. Nemáme povinnost před útočníkem utéci, což je důkaz, že neplatí subsidiarita (útěk by byl samozřejmě řešením, které způsobí nejmenší újmu). Proto závisí pouze na naší vůli, jak moc přívětiví k útočníkům budeme, samozřejmě aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená.

Ať se nám to líbí nebo ne, existují tři situace, jimiž trvající útok končí a po nichž bude naše obrana hodnocena jako napadení, ublížení na zdraví, zabití atd., zkrátka po nichž přijdeme o právo na beztrestnou obranu svých práv. Těmito třemi okamžiky jsou:

 

  • obrana byla účinná a útok odvrácen, útočník již nepokračuje v jednání

  • útočník dobrovolně svého jednání zanechal a je zřejmé, že v něm nehodlá pokračovat

  • útočník svůj úmysl (okrást, zmlátit, znásilnit...) dokonal a dosáhl svého cíle

 

Ačkoliv nám to přijde nepřirozené a máme touhu oplatit mu příkoří, kterému nás vystavil, institut nutné obrany nemá sloužit pomstě, proto hovoří v tomto směru zcela jasně. Co ale není vždy jasné, je přesný okamžik ukončení pachatelova jednání. Pokud nejsou svědci a zcela jasné výpovědi, případně důkazy, z nichž by bylo průkazné, že jsme se bránili i po skončení útoku, vychází se z právní tradice „in dubio pro reo“ („v pochybnostech ve prospěch obviněného“). A protože my jsme v pozici obviněného z nepřiměřené obrany, bude se předpokládat, že útok trval i během našeho jednání a může být beztrestnost uplatněna. Znovu ale připomeňme, že se rozhoduje případ od případu.

Pro přesnost zmiňme v souvislosti se zbraněmi jednu z dalších okolností vylučujících protiprávnost - „Oprávněné použití zbraně“. Tento institut se ale netýká (!!!) občanů držících střelnou zbraň k sebeobraně ani k jiným účelům. Týká se pouze ozbrojených složek státu (Policie ČR, Městská policie, BIS, atd.), kde je „Oprávněné použití zbraně“ dále rozšířeno zvláštní právní úpravou, která pro nás ale není podstatná. Civilista, který vlastní střelnou zbraň, je způsobilý použít ji pouze v rámci nutné obrany, kterou jsme si vysvětlili.

Nyní vyjděme z předpokladu, že jsme dobří bojovníci a jsme schopni bránit nejen sebe, ale i ostatní. Jako silní a sebevědomí jedinci se smyslem pro spravedlnost tak neradi vidíme situace, v nichž se může ocitnout někdo slabší, který v daném okamžiku čelí útoku a ačkoliv má na nutnou obranu právo. Není schopen si pomoci sám. V tomto okamžiku smíme zasáhnout my, neboť zákon umožňuje použít nutnou obranu i proti útoku na jiného člověka. Naproti tomu neukládá povinnost zasahovat, takže pokud se necítíme způsobilí a schopní ohroženému pomoci, raději tak činit nebudeme. Mějme ovšem na paměti, že v případě vážného poranění útočníka máme povinnost zajistit mu lékařskou péči přivoláním sanitky, jinak se vystavujeme riziku odnětí svobody až na jeden rok. Zní to sice paradoxně, pomáhat někomu, kdo nás chtěl zabít, nicméně máme-li v úmyslu před soudem vystoupit v pozici obránce, který jednal v rámci svých práv, bude toto nezbytné. Leží-li útočník již zjevně neschopen boje na zemi a je nezbytné poskytnout první pomoc, je třeba ji poskytnout a zavolat sanitu. Doporučením pro tuto situaci je určit konkrétního člověka z chumlu přihlížejících, který má zavolat 155, zatímco my provádíme první pomoct. Jinak riskujeme, že každý přihlížející očekává, že zavolá někdo jiný, takže naše snaha o oživení může být marná, když nepřijedou zdravotníci.

Co se týče ohlášení policii, máme na výběr. Buď vše nechat pod pokličkou a v případě, že jsme útok úspěšně odvrátili a neutrpěli újmu, nikomu nic nenahlašovat, nebo neprodleně oznámit útok a neriskovat tak, že útočník (který má z naší obrany četná poranění) oznámí napadení námi. Při rozhodování vezměme v úvahu, že pokud se policie dozví o neznámém pachateli, který se toho a toho dne tam a tam vyskytoval a ohrožoval bezpečí občanů, dá to skrze média do povědomí lidí. Každý, kdo varování uvidí, si dá větší pozor, případně se místu vyhne a tímto můžeme pomoci lidem, kteří by tak mohli být přepadeni, znásilněni,... Rozhodně se doporučuje vzít si kontakt na případné svědky útoku, kteří mohou doznat u soudu naši nevinu.

 

 

Zadržení osoby, práva bezpečnostních agentur, trestné činy policistů

 

Zaměstnanci bezpečnostních agentur, security na společenských či sportovních akcích, bodyguardi magnátů a politiků nemají žádné výsadní postavení v našem právním systému. Touto větou je řečeno vše, co by o nich měla mít veřejnost na paměti. V současné době není žádná úprava fungování bezpečnostních agentur a všichni jejich zaměstnanci tak mohou požívat pouze stejných práv jako ostatní, nejsou ozbrojenými složkami státu (veřejnosti) a proto nemají žádná zvláštní práva. Jejich služby slouží vlastně jako prodloužená ruka jejich zaměstnavatele, kterému zajišťují bezpečnost jeho chráněných zájmů (života, zdraví, majetku), neboť již víme, že smíme pomoci druhému člověku v rámci nutné obrany. Proto se nedivme, že nás zaměstnanci agentury musí kontrolovat při vstupu na fotbalové stadiony, kulturní akce nebo v případě, že se s námi rozezní bezpečnostní rám v obchodním domě. Zaměstnanec agentury využívá nutnou obranu k ochraně majetku majitele objektu (v případě stadionu například proti ničení tribuny pyrotechnikou, v obchodě proti krádeži majetku obchodního domu). V takovémto případě přichází na scénu ne moc známá norma, a totiž „Zadržení osoby podezřelé“ podle §76 Trestního řádu. Ve druhém odstavci se říká pro nás důležitá věc:

 

  1. Osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.

 

Čili ano, i bezpečák v obchodě má právo nás dočasně zbavit osobní svobody. Musí mít ale důvodné podezření, které bude vysvětlovat hlídce Policie, kterou musí bezprostředně po našem zadržení přivolat. Zde ovšem platí subsidiarita – pokud je možné zjištění totožnosti podezřelého i bez omezení svobody, je nutné tak postupovat. Proto se může stát, že nás bezpečák požádá o občanský průkaz. My samozřejmě máme právo odmítnout (nikdo kromě Policie ČR nemá právo žádat naši legitimaci a i Policie k tomu potřebuje zákonem stanovené důvody), ale nyní má zaměstnanec právo nás omezit na osobní svobodě do příjezdu hlídky. Pokud se následně prokáže, že obvinění bylo falešné, s nejvyšší pravděpodobností nehrozí security žádný postih. Je tomu tak proto, že mylný předpoklad spáchání trestného činu, a snaha zadržet pachatele, vylučuje protiprávnost jednání. Jde o „skutkový omyl“ (§18, odstavec (4) Trestního zákona).

Výše uvedené nám teď může připadat jako nefér, nespravedlnost či „buzerace“. Nezapomeňme ovšem na to, že zaměstnanci bezpečnostních agentur nemají vyšší práva než ostatní občané, tudíž zůstává pravdou, že „Zadržení osoby podezřelé“ je institut, který může využít kdokoliv z nás. Pro nás to znamená, že staneme-li se svědkem trestného činu, smíme pachatele (přiměřeně) zpacifikovat a napomoci spravedlnosti. V případě, že se neprokáže trestný čin (loupež, ublížení za zdraví, krádež škody vyšší než 5.000,-...), pravděpodobně nebudeme trestáni (viz výše). A protože laik, který se nepohybuje v právnickém prostředí, jen těžce odhadne skutečnou skutkovou podstatu, lze předpokládat, že jednal v nejlepší víře.

Pozor ovšem na jednu věc – ani nutná obrana, ani zadržení osoby podezřelé se nesmí použít proti úřední osobě, nejčastěji jí myslíme policistu. Nebudeme si nic nalhávat, i policista někdy spáchá trestný čin. V případě policejní brutality je ale stále sporné, zda se dá policista, který překračuje svoje pravomoci, považovat za úřední osobu, která vykonává vůli státu. Pokud by tomu tak nebylo, očekávalo by se, že se nutná obrana dá využít. Bohužel v trestních řízeních jsou (pokud nejsou jednoznačné důkazy) policisté považováni za správně jednající a tudíž lehce zvýhodněni. Radou je natáčet si chování a jednání policistů na mobilní telefony nebo kamery a mít tak jasný důkazní materiál. Je-li policista ve službě, má každý právo si jej dle libosti dokumentovat (avšak nebránit jeho práci) během jeho úkonů. Zároveň je povinen oznámit vám své služební číslo. V případě, že vidíme policistu spáchat přestupek, jediná možnost je (paradoxně) zavolat na 158, kde má každé místní oddělení svou inspekci, která v případě žaloby případ prozkoumá. Pokud ale policista spáchá trestný čin, je lepším řešením odvolat se přímo na Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS), která je nezávislá a k tomuto účelu stvořená. Telefonní číslo na GIBS je 974-839-734. Ochotně vám poradí.

 

Tento text měl za úkol souhrnně rozepsat a vysvětlit právní úpravy, které se váží k účinnému využívání sebeobrany. Pevně věřím, že nejčastější otázky vážící se k tomuto problému byly zodpovězeny a že se běžní lidé přestanou bát především Nutnou obranu využít ve svůj prospěch v případě ohrožení. Na závěr citujme Listinu základních práv a svobod, jediný dokument, který má stejnou váhu jako Ústava České republiky.

 

Listina základních práv a svobod, Článek 23:


Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“

 

NEBOJTE SE BRÁNIT!!!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář